hlavní stránka
Monitoring z tisku

Všichni si myslí, že mě znají
Zdroj: Lidové noviny
Datum: 19.03.2005

Chtěla se stát kosmonautem, detektivem, ale stala se osobností hudebního světa, muzikálovou hvězdou a spolumajitelkou divadla Ta Fantastika.
Na schůzku přišla na minutu přesně, v kavárně třikrát změnila stůl, aby nás nikdo nerušil.
A neměla neoblíbené otázky, jen chtěla, aby byly položené a zodpovězené naprosto přesně. Tato perfekcionalistka říká, že ona, diváci a média jsou takový milostný trojúhelník.
A o lásce toho Lucie Bílá ví hodně, navíc má za sebou premiéru muzikálu Láska je láska.

LN: Je pár dní po premiéře Láska je láska, jaký máte z představení pocit?

Jsem nadšená. Nejen proto, že je to moje nové dítě. Ale protože lidé každý den řvou smíchy a odchází s krásným pocitem - který je na nich vidět.Po náročné Johance a těžkém, ale krásném představení Excalibur je to téma, které lidi pobaví a nenutí moc přemýšlet.

LN: Máte i první reakce kritiků, ti jsou nadšeni poněkud méně. Jak reagujete na kritiku?

Kritik je od toho, aby kritizoval a řekl, co si myslí. Ať je jeho reakce kladná nebo záporná, pro mě je směrodatný vyprodaný sál a reakce diváků. Jsem velká holka na to, abych se pokoušela zavděčit se všem. Já si na herečku nehraju. Když někdo hodnotí můj herecký výkon, můžu na to říct jedině, že dělám své povolání ráda, poctivě a nejlíp, jak umím.
Odpovědí na představení je jen a jen divák.Ten je důležitější než panika, že někdo řekne něco, co není tak úplně příjemné. O mně toho bylo napsáno tolik... Já si na to musím zvyknout, jinak bych se musela jít utopit do rybníka!

LN: Znervózníte, když v hledišti vidíte některé novináře....?

Kritika, noviny, bulvár mají ve společnosti své místo. Když to povolání chci dělat, musím ho brát i s nimi. Bojovat s tím je nesmysl. Nejvíc mě mrzí, když někdo mým jménem někomu ublíží. Nedávno vyšlo v novinách, že jsem řekla o SuperStar, že jsou nuly. Byl to obrovský titulek na první straně, a přitom šlo jen o rozhovor s Petrem Kratochvílem. Řekl svůj názor, mohl si to jako divadelník dovolit. Já bych jako jejich kolegyně něco takového říct nemohla. A navíc si to ani nemyslím. I já jsem propadla SuperStar ...Ale v novinách z toho vylezlo, že když jsem s Petrem spolumajitelka divadla, myslím si to i já. Jde o to, že konflikt mezi SuperStar a Kratochvílem nikoho nezajímá, zatímco když v něm budu vystupovat já, zvýší se prodejnost novin. Což se samozřejmě stalo.

LN: Kdyby byla ta šance před lety, přihlásila byste se do SuperStar?

Myslím, že ne. Říkám to upřímně, nejsem soutěživý typ. Nesnáším ani hru člověče, nezlob se, ani černého Petra - neovlivníte to.Vlastně v jedné soutěži jsem byla a skončila poslední. Asi před sedmnácti lety jsem se přihlásila na konkurs do nějakého filmu. Dali mi do ruky číslo dvacet dva, pustili Abbu a řekli: Tancuj! Zabejčila jsem se; někdo mě nutil do něčeho, co mi nesedělo... Se mnou je to těžký. Jsem neohebnej prut, beraní palice. Dělám, co mám ráda - buď to vyjde nebo, ne.

LN: Jak člověk může bez soutěžení léta stát na špičce?

Nesmíte se nechat odradit neúspěchy, musíte jít stále dopředu a obklopit se dobrými lidmi.

LN: Vraťme se k tomu soutěžení. Určitě i ve vašem divadle jsou lidé, kteří mají chuť se přetlačovat. Jak se s tím vyrovnáváte?

U mě v divadle je to něco jiného. Když lidé z mého souboru mají úspěch, považuji to i za svůj úspěch. Je to jako u mě doma. Třeba jako když fandím svému synovi Filípkovi. I když jsem nechtěla říct, že zpěváky ze souboru beru jako své děti.

LN: Jak to bylo s rolí čarodějnice Morgany v muzikále Excalibur? Dřív ji hrála Lucie Vondráčková...

A hraje ji taky dál. Já jsem do té role vstoupila jen jako alternace za těhotnou kolegyni. Není na tom nic nepochopitelného. Problém v tom vidí pouze média, která touží po konfliktu, a kde není, tam si ho vymyslí. Pro divadlo, to byla nutnost a později výhoda. Zvýšil se zájem diváků a tím se životnost Excaliburu prodloužila o pár měsíců. Vzhledem k tomu, že další muzikál Láska je láska začal až v březnu, měli jsme pro soubor do té doby práci i plný sál.

LN: Pohybujete se na té horké půdě sakramentsky dlouho. Jaká je to zkušenost?

Uvědomila jsem si, že jsou situace, při kterých, ať se rozhodnu napravo nebo nalevo, je to špatně. Není jedna z cest dobrá a druhá naopak. Je to složitější. To je právě jako s rolí Morgany. Rozhodnu se jako producent, soubor ocení, že má na půl roku práci. Jenže já pak musím odpovídat lidem na otázku proč?... Podobných příkladů je víc. Například Johanka dostala nádhernou možnost hrát v Anglii. Bohužel jsem měla na ten termín dohodu se svým sponzorem. Slib jsem nemohla porušit. Vykašlala jsem se na to, kam mě táhlo srdce, a byla jsem na firemním večírku...Prostě jsem to považovala za fér. Jedna z nejtěžších věcí je udržet si dobrou pověst. Já jsem v té branži osmnáct let. Nemám štěstí začátečníka. Nemám štěstí Anetky Langerové. Zažila jsem už spoustu věcí, spoustu kotrmelců, těžký rozchod. Zoufalé hledání, jak to udělat, abych nebyla v téhle džungli sama.

LN: Těžký rozchod, to myslíte rozchod s panem Kratochvílem?

Já si myslím, že jsem se rozešla jen s jedním mužským.

LN: Ale jsou i horší rozchody, vy dva spolu máte divadlo Ta Fantastika.

Hlavně máme spolu syna. Pak přátelství a pak divadlo. V téhle zemi "ta paní rozvedená" není ta paní čistá. Ztratila svůj štít. Klade se na ni víc nároků. Kouká se, jaké dělá chyby. Měla jsem pevnost, která se mi rozbila. Je moc těžké to dávat dohromady. Pět let je dlouhá doba. Až teď s Vendou začínám znovu a jsem moc vděčná za to, že ho mám.

LN: Jakej je "novej život"?

Vrátila jsem se do míst, kde jsem se narodila. Mám tam kamarády, se kterými jsem si hrála na schovávanou. Kamarádku, se kterou jsem jezdila v kočárku. Dům, ze kterého se už nikdy nehnu. Člověk jde životem a hledá sám sebe. Já se navíc hledám před celým národem. Není to jednoduché. Nesmíte propadnout panice, když někdo o vás něco napíše. Nebo ukážou v novinách vaše prsa.

LN: Prsa v novinách? To je velký skok... Co jste dělala, když jste tu fotku viděla? Brečela jste? Křičela?

Mně se nechtělo mezi lidi. Bylo o mně řečeno snad už všechno. Ale tohle bylo moc. Jsem máma a ženská, nejsem jen zpěvačka Lucie Bílá. Jenže lidi mě už vnímají jako něco, co znají z televize a co vlastně ve skutečnosti neexistuje. Viděla jste film Simon? Je o holce, kterou si vymyslí režisér. Vytvoří ji na počítači z kousků nejlepších a nejkrásnějších hereček. Miluje ji celý svět. Ale ona neexistuje. Jiná historka: Byla jsem s mým Vendou v nádherném hotelu v Paříži. Poslední den jsme se ještě šli projít a potkali jsme partu Čechů. Míjeli jsme je a já slyším: Myslel jsem si, že mi ukazuješ Cikánku, který mám dát drobný. A ty jsi mi ukazovala Bílou... V tu chvilku, jsem se sesypala. Všichni si myslí, že mě znají, ale vědí prd, co prožívám. Jak je zoufale těžký ustát ten permanentní tlak. Udržet si vztah, který máte. Vysvětlit synovi, co se kolem mámy furt děje.

LN: Uvažujete o tom, jak si víc chránit soukromí? Nebo máte strach, že ztratíte lásku publika?

Já potřebuju hlavně Vendovu lásku.

LN: Ono to možná spolu všechno souvisí...

Mě média kolikrát už vůbec nepotřebujou. Napíšou, že jsem těhotná a musím si na sebe dávat pozor. Zavolám do redakce: Není to pravda! A paní řekne: To se nám ale nehodí...Někdo od novin nafotí můj barák. Vleze až dovnitř a dělníkům řekne: My jsme pozvaní. Bílá se s námi domluvila... Jindy další novinářka napíše, že bych měla jít na operaci s prsama.Volám jí a říkám: Mluvila jsem vámi, byla jste milá. Proč jste to napsala? Odpoví: Já mám doma dvě děti a jsem s nimi sama. Nevím, co je otevřenost nebo neotevřenost. Jsem příliš citově založený člověk, aby si lidi mohli myslet, že všechno unesu, a mohli si ke mně všechno dovolit. Problém není v mé otevřenosti, ale v tom, jak moje jméno prodává. Je spousta lidí, kteří říkají: Bílá si tituly kupuje.To ale může tvrdit někdo, kdo s tím nemá zkušenost. Řekl mi to dokonce Janek Ledecký. Tím, že se mnou vyvolal konflikt, dostal se na titulní stránky novin. Pochopil, jak to funguje. Několikrát jsme se tomu smáli a ještě nás to víc sblížilo... Vím, že některé novinářky mají za úkol mě dostat do novin jednou týdně. Řeknou mi to na rovinu a dodají: Když nám neřeknete, s kým jste se pohádala, vymyslíme si to. Na fotkách jsem taková, jakou mě vidí fotograf, tenhle článek bude vaše představa o mně. Ať už řeknu cokoliv...

LN: Co se člověk jako hvězda musí naučit?

Vážit si sám sebe. Říkat ne, dělat jen to, co sám cítí, a nedělat kompromisy. A umět přiznat svoje chyby. Prohrávat. Když upadne, vstát. Před lidmi nebrečet. Nikdy nikoho nepomluvit. Když jde nahoru, nesmí zapomenout zdravit a být na druhé hodnej, aby až půjde dolů, nebyl sám.

LN: V Muzikálu Láska je láska hrajete zpěvačku, která se rozhodne přepsat svůj příběh. Poznat víc sama sebe a své rodiče. Je to tak trochu o vás?

Já bych to nesrovnávala. Můj tatínek je sklář, ne hudební skladatel jako v muzikálu. V páté třídě, pokud vím, ještě nekouřil. Jmenuje se sice Zaňák ale Josef, ne Franta. Na rozdíl od postavy, kterou hraju, bych na dětství ani na tatínkovi a mamince nic neměnila. Máma s tátou, to jsou dva majáky mého života. Jedině oni, ještě s mým bratrem, udrželi moji mysl bdělou, když mi bylo nejhůř. Dlouho jsem si myslela, že mám selský rozum po tátovi, ale ona ho má i mamka. Je to v takovém jejím klidu a v rozvaze, s jakou nenápadně rozhoduje o věcech. Co mám s postavou společné, je, že jsem občas nespokojená, že jsem tolik známá. Mám chuť jít po ulici, aby mě nikdo nepoznal. Posedět ve čtyřce restauraci. Zajít do sekáče a koupit si něco pěknýho. Opít se, uvolnit a tancovat na stole. Na druhé straně, mám toho tolik: stavím krásný dům, můžu druhým pomáhat, zaměstnávat je, starat se o jiné, kteří nemají takové štěstí.

LN: Jak se změnilo postavení žen v posledních desetiletích?

Hodně. Ale mně zůstávají vzorem moji rodiče. Letos slaví pětačtyřicet let společného života. Máma měla setkání s holkami ve škole. Ani jedna z nich nebyla rozvedená, bylo mezi nimi jen pár vdov. Hodně obdivuju, když spolu lidi zůstanou celý život. Myslím, že teď mám kluka na život, a že až zestárnu, bude mě vidět stejně jako dnes. Neumím vysvětlit proč. Až s ním jsem začala bejt sama sebou. Vztah s ním je pro mě ta nejdůležitější věc na světě. Jasně, že až po Filípkovi... Najednou zase mám proč vstávat. Uklidnila jsem se; nemám už tolik strach a nepropadám panice. Když je člověk sám, některé věci vnímá přehnaně... Měla jsem chviličku, kdy jsem si myslela, že mám vztah s Vendou vzdát. Věděla jsem, že média na něj budou tvrdý. Ale byla to jeho volba. Řekl, že to musím nechat na něm. Taky se mi líbí jeho vztah k Filípkovi. Říká, že jeho táta je Petr Kratochvíl a on je jeho kamarád. Líbí se mi, že Venda je ze staré školy. Cením si, že si před mými rodiči klekl, požádal je o moji ruku a dal mi prstýnek. Nechtěla jsem, aby mluvil o svatbě - měla jsem strach. Ale je to jeho přání a já jsem jenom ráda. To je pro mě nejvíc: když někdo dá světu najevo, že jsem jeho královna. Já se vedle toho "tetovaného kluka" jako královna cítím.

LN: Chce to velký kus odvahy začít znovu se vším všudy...

Svatba by měla být do roka a do dne. Nemá to romantický nádech jen pro mě. I moji rodiče to obrovsky prožívají. Já toho kluka nemusím popisovat, ať se na mě každý podívá. Jsem mnohem klidnější, míň zmatkuju. Dřív jsem se chtěla smát a zoufale mi to nešlo. To už není pravda.

LN: Jak žít v manželství živý vztah, neproměnit ho v instituci?

Myslím, že se v manželství vyplácí: Nedělat druhému, co člověk nechce, aby druhý dělal jemu... Pomáhat si navzájem. Být připraven mít rád, i když se druhému nějaká věc hodně nepovede.

LN: Jak a kam dál v milostném životě, víte. Co vás táhne dál v práci, po muzikálu Láska je láska? Jaká témata?

Hlavně chci spolupracovat s těmi nejlepšími autory. Láska je láska se bude hrát dál, ale už na podzim má premiéru muzikál Elixír života. Víc o něm nemůžu prozradit, jen že vzniká v týmu Ondřej Soukup a Gábina Osvaldová. Další premiéra bude Portrét Doriana Greye na hudbu Michala Pavlíčka. Nezajímá mě, co bylo včera. Chci stále dělat něco nového. Třeba by mě bavilo v Ježíšovi si zahrát Jidáše. Mým prvním muzikálem byli Bídníci v roce 1991, odžila jsem si v něm něco, co se už nedá zopakovat. Od té doby, když se mi zdá, že zapomenu text v nějakém představení, vždycky je to v nich. Ale když jsem znovu dostala nabídku, abych v Bídnících hrála, odmítla jsem. Proč opakovat, co už tu bylo.

LN: Která muzikálová postava vás nejvíc oslovila bytostně?

Určitě Johanka. Dostala jsem jako ona nějaký dar ne pro sebe, ale abych ho rozdávala. Jen nečekám na nějaké hlasy shůry. Dám pouze na sebe.

LN: Je to v této branži chyba?

Kdybych se změnila. Nekomunikovala, jak komunikuji. Nebyla bych to já... Nedokážu říct, jak se mi povedlo, že jsem tam, kde jsem. Chtěla jsem být kosmonaut, detektiv, švadlena. Zpěvačka! To byl až moc troufalý sen. Ale šla jsem za tím, co mě vedlo. A šest let se mi nevedlo. Říkala jsem si: Nemám jít do sklárny? Tam bylo ještě nějaké místo... Ale nevzdala jsem to. Pak člověk začal být čímsi tak hnanej, že ani neměl šanci jít jinudy. Když přijdu k mamince, kde mám všechny ceny, vidím ty slavíky, říkám si, že mám velikou zodpovědnost. Lhala bych, kdybych neřekla, že až ta tíha bude na někom jiným, že se netěším.

Nemám štěstí Anetky Langerové. Zažila jsem už spoustu věcí, spoustu kotrmelců, těžký rozchod. Zoufalé hledání, jak to udělat, abych nebyla v téhle džungli sama.


zpět
nahoru
Aktuální termíny a vstupenky najdete na stránkách divadla TaFantastika. návrh a realizace laskajelaska.cz